Čtyřiatřicet let existence, již jedenáctý rok ve stabilním složení Toužimský – Urban – Mach – Kub – Doksanský a k tomu šestnáct studiových alb, tedy nemýlím-li se (protože tohle číslo je už poměrně komplikované správně vypočítat). ARAKAIN je zkrátka jako živoucí kronika československého a českého heavy metalu, které to pořád hraje na výbornou a dovede si své místo na výsluní posluchačské přízně bezpečně obhájit, což ovšem na druhou stranu znamená i jistou její předvídatelnost. A o tom je znovu i nové album, tedy sedmnácté studiové, nazvané dalším originálním názvem „Arakadara“ (který ovšem nejspíš leckoho mate, neboť když si do nejznámějšího internetového vyhledávače zadáte výraz „abrakadabra“, jako jedno z nejhledanějších sousloví vám vyskočí „abrakadabra arakain“).

Vskutku, kdybych si měl ještě před jeho vydáním tipnout na obsah, nedostal bych se k jinému závěru, než který jsem učinil po jeho pečlivém poslechu. Spíše více než méně písní (a redukce jejich počtu by rozhodně celkovému dojmu prospěla), tradičně napsaných podle osvědčeného arakainovsko-metalového vzoru s typickým zvukem, v němž se mísí dávné thrashové ozvěny, střední a sekané rytmy, četné melodické nápady a také riffy ostré jako břitva. A mezi skladbami samotnými samozřejmě jak ty velmi povedené, tak také ty povedené méně a i ty, o které by bylo lépe celou nahrávku zkrátit, jak už jsem o tom ostatně před chvílí psal.

Na úplném vrcholu téhle pomyslné pyramidy stojí jistě skvostný „Král slunce“, který mě jen utvrzuje v tom, že jestli je poslední dobou na někoho autorský spoleh, tak je to právě Zdeněk Kub. Tahle relativně nekomplikovaná skladba má v sobě tolik metalového kouzla, že by si pro sebe mohla vyhradit hned celou půlku alba a jeho hodnota by navzdory tomu neklesla ani o píď. Na výbornou se povedly rovněž „Peklo“ (se skutečně procítěným podáním „gůglu“), odlehčená „Diesel“, která posvěcuje rozhodnutí znovu navýšit autorské angažmá Honzy Toužimského, a titulní věc „Arakadabra“, neodolatelně načichlá alchymistickou atmosférou. Na druhé straně by albu určitě neuškodilo, kdyby bylo kratší o „Vyděšenej“, „Nero“, „Stroj“ či „Ve vlasech tvých“, protože ty zde do jisté míry plní pouze funkci pověstné vaty, která spíše jen nastavuje celkovou stopáž, než by přinášela něco hudebně zásadního. Jedním dechem ovšem dodávám, že to někdo jiný může vidět přesně naopak (a vůbec bych se tomu nedivil), nakolik je produkce ARAKAINu obecně hodně svojská a nabízející tedy mnoho možných úhlů pohledu na věc.

Po výborném „Adrenalinu“ tedy nestoři české metalové scény přicházejí s dalším svým klasickým albem, na němž objevíte klasický obsah, pečlivě sledující (ne)vývojovou linii kapely z posledního desetiletí. Mé hodnocení je pak v tomto duchu rovněž klasické.